Prof. RNDr. František (Ferry) Fediuk a RNDr. Arnošt Dudek, DrSc. In Memoriam
Petr Budil
Červenec roku 2021 se stal smutným měsícem pro českou geologii. Během jediného týdne (6. 7. a 13. 7. 2021) náhle odešli na Věčnost dva skuteční velikáni české geologie – prof. RNDr. František (Ferry) Fediuk, DrSc a RNDr. Arnošt Dudek, DrSc. Oba tito kolegové a nerozluční přátelé se naprosto zásadním a nesmazatelným způsobem zapsali do dějin českých geologických věd. Oba byli excelentními pedagogy a vědci. Za každým z nich stojí stovky odborných publikací – často zásadně ovlivňujících naše znalosti o geologickém vývoji území České republiky. Oba se věnovali především petrografii krystalinických jednotek, ale i dalším tématům. Namátkou lze zmínit studie geologické stavby proterozoika tepelsko-barrandienské oblasti, východního okraje Českého masivu a geologické stavby podloží karpatské předhlubně. Lví podíl měli na regionálních geologických syntézách; syntetický charakter mají kapitoly o magmatických horninách v atlasech hornin, učebnicích a v „Geologickém slovníku“, nutno zmínit objevné studie o eklogitech. Učebnice autorů A. Dudek, F. Fediuk a M. Palivcová: Příručka petrografické mikroskopie s atlasem struktur a textur je dodnes nepřekonaným zdrojem informací pro všechny studenty geologie. Oba kolegové jsou autory stovek zpráv a posudků a mnoha perfektně, vzorově zpracovaných geologických map, včetně doprovodné dokumentace. Oba se aktivně podíleli – Arnošt Dudek jako osoba zcela klíčová – generální sekretář kongresu – na přípravě 23. Mezinárodního geologického kongresu v roce 1968, který ukončila invaze „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy. Navzdory extrémním podmínkám na kongres do dnešní doby s láskou a nostalgií vzpomíná řada jeho českých, ale především zahraničních účastníků. I v této nelehké situaci proběhly alespoň exkurze a část jednání a – což bylo nejdůležitější – se všichni účastníci kongresu v bezpečí vrátili domů.
Bez přehánění lze konstatovat, že každý, kdo se v Čechách, na Slovensku, ale i v dalších zemích v padesátých až devadesátých letech dvacátého století aktivně věnoval geologii, prošel oběma kolegům pod rukama buď jako přímo jejich student, nebo kolega v zaměstnání anebo byl ovlivněn jejich brilantními, excelentními přednáškami na konferencích.
Oba přátelé byli nositeli řady vyznamenání – namátkou medaile Radima Kettnera, Cyrila Rytíře Purkyněho, Čestné členství České geologické společnosti a mnoha dalších.
Z obou kolegů jsem osobně znal o něco lépe Arnošta Dudka – zažil jsem jej v devadesátých letech jako pedagoga učícího regionální geologii ČSR – je jedním z nejlepších kantorů, jaké jsem kdy poznal. Následně jsem měl tu čest pracovat s ním v jednom oddělení po dlouhých – či vlastně krátkých dvacet let. Pro Arnošta bylo angažmá ve sbírkách návratem do ČGS po mnoha letech úspěšné pedagogické činnosti na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako více než aktivně pracující důchodce měl ve sbírkách na starosti odborný dohled nad nepaleontologickou částí spravovaných fondů. Dlouhá léta se věnoval především detailnímu zpracování výbrusové databáze – pečlivému studiu, popisu a často i novému přeurčování jednotlivých výbrusových skel. Šlo o práci, kterou Ferry Fediuk trefně nazval „intelektuální nádeničinou“ – ve skutečnosti ale o práci nesmírně potřebnou, kterou dnes již většina z nás nebude schopna podat v takové kvalitě a rozsahu. I v této mravenčí práci Arnošt prokazoval nesmírnou pečlivost, houževnatost a schopnost jít až do obdivuhodné hloubky problému. Aniž si to připouštěl, byl i kustodem na slovo vzatým.
Na každé pracoviště, na kterém Arnošt působil (ČGS nevyjímaje) přinášel především elegantní a bystrý nadhled vycházející z hlubokých znalostí geologie, historie, jazyků (včetně latiny) – zkrátka unikátní kombinaci hlubokého přírodovědeckého a klasického humanitního vzdělání spojenou s brilantním úsudkem, postřehem a naprosto unikátním stylem humoru, který Arnošta provázel až do posledních chvil jeho života.
Příteli, Arnošte, budeš nám všem tolik chybět!
Bez přehánění lze konstatovat, že každý, kdo se v Čechách, na Slovensku, ale i v dalších zemích v padesátých až devadesátých letech dvacátého století aktivně věnoval geologii, prošel oběma kolegům pod rukama buď jako přímo jejich student, nebo kolega v zaměstnání anebo byl ovlivněn jejich brilantními, excelentními přednáškami na konferencích.
Oba přátelé byli nositeli řady vyznamenání – namátkou medaile Radima Kettnera, Cyrila Rytíře Purkyněho, Čestné členství České geologické společnosti a mnoha dalších.
Z obou kolegů jsem osobně znal o něco lépe Arnošta Dudka – zažil jsem jej v devadesátých letech jako pedagoga učícího regionální geologii ČSR – je jedním z nejlepších kantorů, jaké jsem kdy poznal. Následně jsem měl tu čest pracovat s ním v jednom oddělení po dlouhých – či vlastně krátkých dvacet let. Pro Arnošta bylo angažmá ve sbírkách návratem do ČGS po mnoha letech úspěšné pedagogické činnosti na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako více než aktivně pracující důchodce měl ve sbírkách na starosti odborný dohled nad nepaleontologickou částí spravovaných fondů. Dlouhá léta se věnoval především detailnímu zpracování výbrusové databáze – pečlivému studiu, popisu a často i novému přeurčování jednotlivých výbrusových skel. Šlo o práci, kterou Ferry Fediuk trefně nazval „intelektuální nádeničinou“ – ve skutečnosti ale o práci nesmírně potřebnou, kterou dnes již většina z nás nebude schopna podat v takové kvalitě a rozsahu. I v této mravenčí práci Arnošt prokazoval nesmírnou pečlivost, houževnatost a schopnost jít až do obdivuhodné hloubky problému. Aniž si to připouštěl, byl i kustodem na slovo vzatým.
Na každé pracoviště, na kterém Arnošt působil (ČGS nevyjímaje) přinášel především elegantní a bystrý nadhled vycházející z hlubokých znalostí geologie, historie, jazyků (včetně latiny) – zkrátka unikátní kombinaci hlubokého přírodovědeckého a klasického humanitního vzdělání spojenou s brilantním úsudkem, postřehem a naprosto unikátním stylem humoru, který Arnošta provázel až do posledních chvil jeho života.
Příteli, Arnošte, budeš nám všem tolik chybět!